Já chtěla holčičku. Proč? Prostě proto, že mám pocit, že chlapy prakticky všech věkových kategorií nechápu. Nerozumím jejich uvažování. A ač jsem manžela (nejbližší vzorek mužského pohlaví) měla ráda (teď přesně nevím, na čem jsem), tak mě dokázal za den x-krát vytočit prkotinama. Spolubydlení s holkama v pohodě, bydlení s chlapem o nervy. Náš prcek je malý, ale když vidím hry starších chlapečků, tak jim prostě nerozumím. Třískají hračkama, naráží do sebe autíčky, křičí, lezou, kde nemají, furt něco pokoušejí. Když hlídám/i hlídala jsem holčičky, nic takovýho nedělají. Jestli budeme mít někdy druhé a bude to klouček, zklamaná budu. Třetí zkoušet nebudu, nejsem šílená. Když to bude holčička, tak se nyní bojím, že ji chtě nechtě budu upřednostňovat, pokud to bude (pro mě) typická holčička. Pohlaví jsme se jinak nesnažili ovlivnit.
Momentálně mám trochu obavy, jak se mi s mou ne-láskou k chlapům podaří vychovat syna nějak slušným a použitelným způsobem. Aby se nikdy nemusel doslechnout hlášky„To snad udělá jenom chlap.“ Nebo„Toto vymyslí jenom chlap.“