Přála jsem si holčičku, mám chlapečka. Na velkém ultrazvuku jsem se dozvěděla, že to nebude ta holka, ale kluk. Byla jsem spíše zklamaná. 3 dny jsem se s tím srovnávala, že to nebude ta očekávaná holčička. Jsem ráda, že jsem to věděla dopředu, měla jsem čas, se s tím srovnat a k porodu už jsem šla vyrovnaná. Holčičku jsem chtěla, protože v rodině jsou holky, v 18 se mi narodila sestra, kterou jsem zažila od miminka a i moje mamka, která mi byla k ruce, měla zkušenosti s holkama. Taky oblečky mají holčičky hezčí, vlásky se jim různě češou,…
Syn má 2,5 roku a já musím napsati přímo, že jsem byla taaaak blbá, když jsem z něho byla zklamaná. Je naprosto úžasný. Bála jsem se, že bude kolikový, že mě počurá při prebalování a že si tak nevyhrauju s oblečkama. Kolikový nebyl, počural mě asi jednou a oblečení nakupuju stejně a jsem vlastně ráda, že nemusím kupovat volánky a růžovou. Je to správný rošťák, který se má čile k světu, je moc šikovný, pohybově nadaný, mluví ve větách, chytrý je jak opička. Opravdu si není moc na co stěžovat.
Další miminko už chci zase kluka, najednou si nedokážu představit, že bych měla holku. Naopak se bojim, že bych ji neměla tolik ráda, jako toho rošťáka.
Btw. manžel je tmavý typ a malý je moje světlá kopie. Asi měl přijít, asi jsem ho potřebovala a osud mi ho dal…