Když přišlo období protestů na našeho předškoláka, zkoušela jsem to domluvou, trestem i přehlížením, ale nic nepomáhalo na delší dobu. Pak jsem si řekla, že mu asi chybí pozitivní motivace, a jednou večer, když jsme měli za sebou den s domluvami, jsem si k synkovi nečekaně lehla do postele a řekla mu, že jsem přišla za ním. Byl tak šťastný... přitulil se a pak jsme si povídali, šeptali si, abychom nevzbudili mimíska... Já si uvědomila, jak dlouho jsem mu neřekla, že ho mám ráda... Ne stylem " Mám Tě ráda a Ty mě tak zlobíš..." , jen jednoduše dát najevo, že mi na něm záleží a mám ho ráda bez jakýchkoliv podmínek.
Nezměnilo se vše, ale určitě se naše komunikace výrazně vylepšila.